(3) Strukturalismus.

- nezajímá se o otázky původu a vývoje (NE diachronní přístup)

- synchronní přístup: zajímá se o funkce, které prvky určitého celku zastávají

 

Lingvistika: Ferdinand de Saussure (1857 - 1913)

- švýcarský lingvista, duchovní otec strukturalismu

- pojetí znaku jako jednoty označujícího a označovaného

- vztah mezi označujícím (akustickým obrazem) a označovaným (významovým obsahem) je arbitrární

- rozlišení jazyka na promluvu (parole) a systém založený na binárních opozicích (langue)

> ruská lingvistika: Roman Jakobson, N. S. Trubeckoj, S. Karcevskij

> Pražský lingvistický kroužek: Vilém Mathesius, Bohuslav Havránek, Bohumil Trnka; Jan Mukařovský

- pojetí literárního díla jako znaku, jako jednoty označujícího a označovaného

- snaha nalézt skrytou strukturu (langue) literárního díla založenou na protikladu či podobnosti

> naratologie: vyvinula se ze strukturalismu

 

Naratologie: Lubomír Doležel (nar. 1922)

- český naratolog, autor díla Narativní způsoby v české literatuře (1973)

- narativní postupy vedoucí k subjektivizaci vyprávění:

(a) řeč neznačená přímá: vypouští uvozovky; zmírňuje rozhraní mezi protikladnými promluvami

(b) řeč polopřímá: nerozlišuje mluvčího a posluchače pomocí slovesné osoby či osobního zájmena, signalizována 3. osobou; zmírňuje protiklad mezi vypravěčem a postavami

(c) řeč smíšená: nerozlišuje promluvové zdroje, nerozlišujeme mezi vypravěčem a postavou

- vypravěčské způsoby: objektivní, rétorický, subjektivní

- funkce vypravěče a postav: konstrukční, kontrolní, interpretační, akční

> francouzská škola: Claude Lévi-Strauss [čti: stros]

 

Pražská škola: Jan Mukařovský (1891 - 1975)

Vlivy

< Saussurova sémiologie

< klasická německá filozofie Kanta a Hegela

< fenomenologie Edmunda Husserla (nar. v Prostějově): zkoumal věci samy o sobě i ve vztahu k člověku

< estetikové Josef Durdík (1837 - 1902), Otakar Hostinský (1847 - 1910), Otakar Zich (1879 - 1934): opustili abstraktní přístup k formě ve prospěch konkrétního pojetí formy

Charakteristika

- střední cesta mezi formalistickým důrazem na estetickou autonomii textu x sociálním determinismem

- pojetí díla jako autonomního estetického artefaktu i jako sociálního faktu

- dílo na nás působí prostřednictvím amalgámu obsahu a formy, přičemž význam je formován i čtenářem

= > strukturalismus = dialektická syntéza formalismu + tématické kritiky zaměřené na obsah

Fáze vývoje

(a) důraz na umělecké dílo jako objekt (~ formalismus)

(b) otázky znaku a významu

- otázky vztahu mezi tvůrcem a dílem

- pojetí struktury a literárního díla jako znaku

Struktura

(a) celek vnitřně organizovaný, s proměnlivou hierarchií složek

(b) dynamický, sjednocovaný napětími mezi složkami (~ dům z cihel)

Forma

(a) celek tvořený pouhým souhrnem všech prvků

(b) neproměnlivý (~ forma od bábovky)

- aktualizace je základní funkcí umění: vlastnost všech složek díla a celé struktury (x formalismus: aktualizace jako vlastnost jednotlivých izolovaných formálních postupů)

- stereotypy se nahrazují formou novou na principu estetického ozvláštnění (ostranenie)

Sémantika a estetika

- sémantické aspekty pronikají do všech rovin textu: rovina pojmenování (jazyková), rovina větné výstavby gramatické i významové, rovina tématická (motivy)

- hledání jednotící sémantické dominanty = sémantické gesto

- dílo jako

(a) artefakt = hmotný, neproměnný nositel díla

(b) estetický objekt = nehmotná struktura, korelát díla v podvědomí společenského celku; mění se od epochy k epoše

- funkce jazyka: praktická (zobrazovací, expresívní a apelativní) x estetická (primární v umění)

Estetická funkce

- vztah mezi oblastí estetickou a mimoestetickou = dynamický vztah dialektické antinomie

- estetická funkce vzniká na základě kolektivního vědomí, tj. faktu sociální povahy (jazyk, náboženství, politika jednotlivých kulturních systémů)

- souvisejí s ní kategorie estetické hodnoty a normy

Estetická norma

- obsahuje napětí mezi požadavkem obecné platnosti x funkce orientační s možností porušení

- objektivní předpoklady: tvar jako jednota formy a obsahu

- subjektivní předpoklady: mj. i antropologické, dané biologickou přirozeností člověka (pro umění časová rytmus srdce a dýchání, atd.)

Aktualizace

- přísné dodržování antropologických předpokladů vede k estetické indiferenci

- nutnost porušování/deformace normy = aktualizace

- estetické dílo v přítomnosti osciluje mezi normou minulou x jejím porušením, tj. normou budoucí

Estetická hodnota

- v rámci estetického hodnocení je dílo uzavřený celek > individualizující akt

- estetická hodnota závisí také na subjektu čtenáře

- pojetí estetické hodnoty jako procesu určovaného vývojem umělecké struktury i změnami společenské struktury

Znak

- primárnost estetické funkce u umění zpochybňuje tradiční představy 19. stol. o mimetické funkci umění

- důraz na způsob, jakým se v umění zachází s reálným podkladem

- dílo jako znak > dílo nepoukazuje přímo ke skutečnosti, míří k adresátovi v jehož mysli se konkretizuje

- během čtení komunikujeme se světem v naší mysli a tento obraz světa proměňujeme, při četbě aktualizovaného díla se držíme sémantického gesta jako jednotícího principu, který umožňuje orientaci

- umělecké dílo aktivizuje čtenářův postoj ke skutečnosti a činí jej vnímavějším

 

Ferdinand de Saussure: „Povaha jazykového znaku“ (1916)

Znak, označované, označující

- jazykový znak je kombinací pojmu a akustického obrazu (nikoliv tedy kombinací věci a jména)

- pojem a akustický obraz jsou psychické termíny sjednocované v našem mozku na základě asociace

- jazykový znak = označované (pojem) + označující (akustický obraz)

Arbitrárnost znaku

- jazykový znak je arbitrární = nemotivovaný

- tzn. označované je arbitrární ve vztahu k označujícímu, s nímž nemá v realitě žádnou přirozenou vazbu

- onomatopoia a zvolání jsou rovněž arbitrární: pouze přibližná a polokonvenční imitace určitých zvuků (ČJ hafhaf x AJ bow vow)

- jazykový znak ≠ symbol

- symbol není zcela arbitrární, obsahuje zbytek přirozeného svazku mezi označujícím a označovaným (např. symbol spravedlnosti, váhy, nelze nahradit jiným předmětem)

Lineární povaha označujícího

- označující je auditivní a probíhá pouze v čase

(a) > představuje určitý rozsah

(b) > rozsah je měřitelný v jediné dimenzi, a tou je linie

- jednotlivé prvky označujícího následují jeden po druhém, tvoří časový řetěz (v písmu prostorovou linii)

 

Jan Mukařovský: „Básnické pojmenování a estetická funkce jazyka“ (1936)

Básnické pojmenování

- básnické pojmenování = každé pojmenování vyskytující se v textu s převažující funkcí estetickou

- pojmenování sdělovací: určeno především vztahem mezi pojmenováním a realitou

- pojmenování básnické: určeno primárně vztahem mezi pojmenováním a okolním kontextem

Funkce jazyka

- Karl Bühler, funkce jazykového znaku

(a) zobrazující: ve vztahu k míněné skutečnosti

(b) expresivní: ve vztahu k subjektu mluvícímu

(c) apelativní: ve vztahu k subjektu vnímajícímu

- Mukařovský

(a) funkce praktické (zobrazující, expresivní, apelativní): směřují k mimojazykové realitě

(b) funkce estetická: směřuje ke znaku samému

- funkce estetická je všudypřítomná, objevuje se i praktické lidské činnosti

- naopak funkce praktické se objevují i v uměleckém projevu

- jazyk básnický je podobný jazyku emocionálnímu

- ALE jazyk emocionální se soustřeďuje na duševní stav subjektu-původce x jazyk básnický na znak sám

- pojmenování básnické je subjektivní ve srovnání s pojmenováním intelektuálním, objektivní ve srovnání s pojmenováním emocionálním

> pojmenování básnické je znakem autonomním, soustřeďovaným na sebe sama

- básnické dílo vstupuje ve vztah k celému souboru životních zkušeností subjektu tvůrčího či vnímajícího

 

Lubomír Doležel: „Subjektivizace vyprávění“ (1973)

Funkce vypravěče a postav

- objektivní vyprávění v 3. osobě > neutralizace > subjektivní přímá řeč neznačená / polopřímá / smíšená

- „velká transformace narativu“ = vystřídání tradičního textu textem moderním, vystřídání textového modelu spoluprací textového a funkčního aspektu

- funkce vypravěče: konstrukční a kontrolní

- funkce postav: akční a interpretační

- vypravěč rétorický: vzniká přejetím funkce interpretační

- vypravěč osobní: vzniká přejetím funkce akční

Vypravěčské způsoby

(1) Rétorická Er-forma

- vypravěč je nositelem funkce konstrukční, kontrolní a interpretační

- anonymní vypravěč stojí mimo fikční svět

- vypravěč ≠ autor

(2) Subjektivní Er-forma

- vzniká modifikací promluvy, která si přisvojuje primární vypravěčské funkce

- v textovém modelu jako smíšená řeč

(3) Ich-forma

- vzniká funkční adaptací přímé řeči, promluva vybrané postavy přejímá primární vypravěčské funkce

- ich-formy dle stupně promluvové subjektivity:

(a) Objektivní Ich-forma: potlačení funkce akční i interpretační vyprávějícího subjektu

(b) Rétorická Ich-forma: potlačení funkce akční, zachování funkce interpretační

(c) Osobní Ich-forma: používá všech funkcí

(d) Polopřímá řeč v Ich-formě

 

Structuralistic Reading of Twain's Adventures of Huckleberry Finn

- the journey down the Mississippi as structure (~ Hawthorne's "Young Goodman Brown")

- the journey

(a) = a metaphor for a chain of events

(b) = a term for the code of action

- Huck's need for freedom x society's determination to restrain individualism

- we associate Huck with one set of codes x the restrictive society with their opposites